Není to pro mne nové téma, první řádky jsem napsal v roce 1997, kdy mne inspirovala jedna příšernost v novinách. Postupně se mi to spojovalo s jinými příběhy a postavami a poslední impuls tomu daly události, které se odehrály minulý týden u nás na ulici. Najednou to zapadlo všechno do sebe. Přesto, nebo právě proto, si myslím, že by bylo zajímavé nechat vás, abyste mi navrhovali, kam se má příběh posunout, co se má stát, kdo se má objevit. Neslibuji, že se budu vším řídit. Budu se snažit držet své linie (a jsem si jistý, že vás některými věcmi zaskočím), ale kdo ví. Třeba nakonec bude všechno jinak, než jak jsem si to namyslel. Je to prostě hra. :)
Samozřejmě se také může stát, že mi dojde šťáva, čas nebo prostor a na pár let (nebo na neurčito) to zase celé odložím. Také nejsem schopen slíbit nějakou pravidelnost, ale rád bych to zkusil. Pokud i vy, budu rád.
Rozšířil jsem úvodní část, abyste se měli čeho chytat. A pokud chcete, napište do komentářů (nebo mi to pošlete mejlem), co by mělo být dál. Ať jde o příběh, postavy, osudy, vztahy, prostředí, cokoliv. Možná se váš návrh objeví v některé z dalších částí. A pokud bude váš přínos zásadní, objeví se vaše jméno v titulcích a podělím se s vámi o náklady na vydání knížky. ;)
Prolog
Markovi se zdál
jeho oblíbený erotický sen.
Cítil, jak pod pokrývku vniká Andreina teplá dlaň, dotýká se jeho
levého kolena a po stehně se sune stále výš. Marek se ve spánku usmál, uvelebil
se pohodlněji na zádech a lehce roztáhl nohy. Už věděl, co bude následovat.
Andreiny ostré nehty mu zlehka přejely přes šourek a její dlouhé
prsty se sevřely kolem reagujícího penisu. Zrychlil se mu dech.
Manželčina dlaň se pomalu pohybovala nahoru a dolů a přetahovala
mu předkožku přes hranu žaludu. Marek zasténal a zachvěl se. Ruka se přestala pohybovat
a prsty těsně pod žaludem ztopořený penis pevně stiskly.
Do Markova těla se náhle zakousl chlad, jak z něj Andrea
stáhla přikrývku. A vzápětí na to na špičce penisu ucítil vlhce teplý dotek
jejích rtů a kmitavé pohyby jejího jazyka. Hra na ještěrku, jak tomu říkali v soukromí
ložnice, byla jednou z mnoha jejich oblíbených…
Varlata se mu vzrušením stáhla a celým tělem vnímal blížící se
ejakulaci. Andrea to vycítila také, protože jej přestala dráždit a znovu mu
pevně prsty sevřela úd.
Levou rukou ho stále držela, ale sama se přesunula výš. Marek
ucítil, jak se mu o zarostlou hruď otírají dvě ztvrdlé bradavky. Bylo to, jak
kdyby si razily cestu lánem obilí a zanechávaly za sebou vyšlapané stezky. Ta
představa ho tak pobavila, že se probudil a otevřel oči.
Obličej, který se nad ním v nočním přítmí skláněl, byl
půvabný, milující, něžný, vzrušený a vzrušující, ale nepatřil ženě, o níž snil.
Markem projel ostrý osten zklamání. Ačkoliv se snažil nedat to na
sobě zdát, něco z toho se mu muselo odrazit v očích, protože hezká
tvář mladé dívky se zachmuřila, jemně vykrajované rty se stiskly a na čele se
jí objevila mělká vráska.
Pustila jej, odstrčila od sebe a s povzdechem se svalila
vedle něj na lůžko. „Pořád na ni myslíš,“ řekla do stropu. Neznělo to jako výčitka,
spíše jako smutné konstatování faktu.
„Odpusť mi to,“ řekl Marek zkroušeně. „Já…, já nechci…, nechci na
ni myslet, když jsem s tebou. Ale je to těžké.“ Zaváhal. „Holčičko, víš
přece, že tě mám rád…,“ dodal trochu chraptivě. Neříkalo se mu to snadno.
„Vím?“ opáčila Marta tiše. „Ráda bych tomu věřila, Marečku. Ale
neusnadňuješ mi to. Ani trochu mi to neusnadňuješ,“ dodala a otočila se na bok,
zády k němu.
„Do prdele,“ zašeptal Marek sám pro sebe a promnul si dlaněmi rozespalý
obličej. Vzepřel se na loktech a sjel pohledem do klína. Po erekci nebylo ani památky.
Podíval se na vedle ležící nahou dívku. Nic to s ním neudělalo. „Do prdele,“
zašeptal si sám pro sebe ještě jednou a otočil se k ní zády.
Neurvalé zvonění mobilu, přestože bylo půl třetí ráno, přivítal
téměř s úlevou.
X
Část první
Marek se posadil a spustil nohy z postele. Rozsvítil noční
lampičku, popadl přístroj, zvonící a tancující v rytmu vibrací po nočním
stolku, stiskl zelené tlačítko a přiložil mobil k uchu. „Jo?“ zabručel. Na
člověka na druhém konci zdvořilostmi nikdy neplýtval. „Ty vole, víš vůbec, kolik
je hodin?“
Pálily ho nevyspalé oči, cítil se mizerně kvůli Martě, ale přesto
byl svým způsobem rád, že mu jeho informátor zavolal zrovna v tuto chvíli
a umožnil mu tak vyvléct se z nepříjemné situace. Neviděl však jediný důvod,
proč by mu měl dávat najevo nějakou vděčnost. „Jestli to není fakt sakra
důležitý, tak tě zítra zabiju,“ zavrčel místo toho.
Chlap na druhém konci se krátce uchechtl, ale tak nějak hodně nervózně.
To Marka přimělo k větší pozornosti. Viktor, jeho informátor, nervózní
nebýval. A už vůbec ne hodně. Začal ho pořádně poslouchat.
„Do hajzlu,“ hlesl po chvíli do mobilu. „Budu tam tak za dvacet
minut, hlavně dej bacha, ať se tam nepřiplete někdo další a nezavolá policajty
dřív, než to vyřídím. Jo, a buď tak hodnej a nenech se sebrat. Jasně, že tě
neprozradím, ty debile, seš můj nejlepší zdroj, musel bych bejt padlej na hlavu.
Jo, jasně, že to pak policajtům nahlásím, neboj se furt…“ Pitomec jeden, copak to děláme prvně, pomyslel si naštvaně, když
ukončil hovor.
„Práce?“ ozvalo se za ním klidným, pečlivě kontrolovaným hlasem.
Otočil se a sledoval, jak se Marta překuluje na záda a přitahuje si přikrývku
až po bradu. Upřeně se na něj dívala.
„Jo, musím okamžitě
jet do města, Viktor tam pro mě má něco důležitýho,“ odpověděl zamyšleně. „Nečekej
na mě, dneska se už nevrátím, půjdu pak rovnou do redakce,“ řekl. Naklonil se,
aby ji políbil na rozloučenou, ale narazil svými rty na pevně sevřená ústa. Zarazil
se a zauvažoval, jestli ten zvláštní lesk v zelených očích měl na svědomí
odraz světla z noční lampičky nebo to byly zbytky slz.
Než to stačil vyřešit, dívka se mrštně otočila, svinula do klubíčka
a vzdorně si přetáhla přikrývku přes hlavu.
Takže slzy, pomyslel si Marek rozladěně, tak
to bysme měli… Nechtěl takhle odcházet, cítil, že právě teď by měl
s Martou zůstat, ale to, kvůli čemu mu Viktor volal, se opravdu nedalo
odkládat. Byla to jeho práce a očekávalo se od něj, že bude v pohotovosti
čtyřiadvacet hodin denně.
Vstal z postele, posbíral
včerejší šaty povalující se u postele, naházel to na sebe, popadl brašnu
s foťáky, peněženku s doklady a klíčky od auta, seběhl tři patra a skočil
do otlučené modré Fabie na sídlištním parkovišti. Pět minut mu trvalo, než se
vymotal z přeplněného vnitrobloku, ti
kreténi mají v těch hlavách fakt nasráno, zuřil, když jedno hloupě
zaparkované auto musel objíždět přes vysoký obrubník a travnatou plochu, ale za
dalších pět minut už byl v Komárově. Projet Brnem přes den může být peklo.
Ale v noci, kdy se tam vyskytují jen taxikáři a sem tam nějaká nočňátka,
je to docela snadné a jde to rychle.
Zaparkoval tři
ulice od místa, o kterém mu řekl Viktor. Dalo se očekávat, že tam dříve či
později přijedou policajti, a jen nerad by jim vysvětloval, co tam dělá. Vytáhl
mobil a zavolal Viktorovi. Jeho kontakt to okamžitě zvedl. Čekal na Marka na protějším
rohu. Už spolu nějakou dobu pracovali a dokázali předvídat, co ten druhý udělá.
Marek přešel silnici a Viktor se vyloupl z černých stínů. Měl
zapálenou cigaretu a třásly se mu ruce. Vypadal pořádně vylekaně. A byl opilý.
„Jak jsi na to
přišel?“ zeptal se Marek bez pozdravu a s odporem si prohlížel mastné
špinavé vlasy a ušmudlané oblečení svého práskače. Páchl levným krabicovým vínem.
„No jak asi. Chtěl
sem se vychrápat v tom rozestavěným baráku. V ohradě je díra, vím o
ní, už sem tam párkrát byl, tak sem tam vlezl. No a v jednom sklepě sem to
našel,“ hlas se mu slyšitelně zachvěl. Marek se zamračil, takhle rozhozeného ho
ještě nikdy neviděl.
„Dobře, zaveď mě
tam,“ řekl. Vytáhl z brašny foťák a zkontroloval baterie v blesku.
Z kapsy vylovil čelovku, nasadil si ji, ale zatím ji nerozsvěcel. Od pouličního
osvětlení bylo světla až příliš.
„Zbláznil ses!? Ty
vole, ani nápad! Já tam dovnitř už nejdu!“ vypadlo z vyděšeného Viktora. „Na
to zapomeň! Nemám chuť to vidět ještě jednou!“
„Ty kreténe blbej,
a jak to tam asi sám najdu?“ naštval se Marek. Byl ospalý, otrávený a byla mu
zima. Vůbec se mu nechtělo být tady a muset se dohadovat s opilcem. „Pročs mě
teda budil? Hele, jestli to bude fakt taková bomba, jak tvrdíš, tak si taky
přijdeš na svý. Vždycky ti za tvý tipy přece platím, tak vo co ti kurva dneska de?“
„No tak dobře, kurva.
Ukážu ti cestu, ale až na to místo s tebou nepůjdu,“ zabejčil se Viktor.
Marek se na něj pozorně
podíval. Začínal z něho být nervózní. Mrtvol už přece Viktor během své
kariéry bezdomovce a vymetače kanálů pár viděl, tak co to do něho vjelo zrovna
teď?
Že mu Viktor neřekl zdaleka všechno, pochopil, když společně došli
k rozestavěné velké budově a už sám pak podle jeho instrukcí sestoupil až do temného
a vlhkého sklepení.
Mrtvola nepáchla, byla ještě poměrně čerstvá a v chladném
podzimním vzduchu se ještě nezačala rozkládat.
Při letmém pohledu od dveřního otvoru dokonce ve světle slabé
baterky vypadala jako motýl s roztaženými křídly. Když však přišel blíž a
iluze motýla se rozplynula, obrátil se mu žaludek a vyzvracel večeři.
Opíral se v předklonu o neomítnutou cihlovou zeď, dávil se,
odplivoval na zem kyselé zvratky a nadával si, že ten telefon vůbec zvedal.
Po chvíli se však vzpamatoval. Zhluboka se nadechl, zaťal zuby,
otočil se k mrtvému tělu a udělal poctivou sérii fotek, včetně několika opravdu
nechutných detailů.
Stálo ho to hodně přemáhání, ale udělal, co bylo třeba. Musel si nějak
vydělávat peníze na živobytí a za tohle by jich mohl dostat dost.
Ani bulvární novinář se totiž k případu vykuchané malé holky, nahé
a přibité k jednoduchému kříži, nedostává každý den.
X
„Vypadáš příšerně,“ prohodil znechuceně šéfredaktor, když
v sedm ráno dorazil do redakce a našel Marka zkrouceného
v kancelářské židli u jeho psacího stolu. „Co tady vlastně už děláš?“
Marek se opatrně narovnal a pokusil se rozcvičit ztuhlou krční
páteř. Šlo to ztuha a bolel ho každý sebemenší pohyb. „Byl sem v noci
venku, donesl sem bombu, šéfe. Chtěl sem na tom pracovat, ale asi sem na chvíli
usnul…“
„Vypadá to tak,“ opáčil Šebela s despektem a podvědomě si
upravil uzel kravaty. Řídil redakci, která se neštítila naprosto ničeho, ale
sám vždy chodil oblečený jako ze žurnálu. Možná to byl jeho způsob, jak si
vnitřně vykompenzovat vcelku odpornou práci. „Máš na obličeji otlačenou klávesnici…,“
prohlížel si s morbidním zájmem Markovu unavenou tvář.
Marek v sobě s námahou udusil zívnutí, napil se ledové
kávy, co měl ve velkém hrnku na stole, a podal šéfredaktorovi složku
s výtisky několika fotografií a stručným popisem toho, co se v noci
událo. „Raději to otevřete až u sebe,“ dodal varovně, protože do redakce
dorazilo několik dalších kolegů. „Je to… není to vůbec nic hezkýho na koukání.“
Šéfredaktor po něm střelil pohledem, neměl rád, když mu někdo
radil, co má nebo nemá dělat, ale něco v Markově divokém výrazu mu říkalo,
aby ho poslechl. Cosi zabručel, aby měl jako správný boss poslední slovo, a
odešel s deskami v podpaždí k sobě do kanceláře.
Netrvalo ani deset minut, když se znovu objevil ve dveřích. Byl
bledý, kravatu měl povolenou a horní knoflíček košile rozepnutý, ale hlas měl
zvučný jako vždy. „Koudelka, ke mně!“ houkl a zmizel uvnitř.
Marek, který na to už netrpělivě čekal, vstal a ignoruje zvědavé i
zlomyslné pohledy kolegů, šel rovnou k němu.
„Zavři za sebou,“ přikázal šéf. Marek poslechl a zůstal stát u
dveří.
„Sedni.“
Marek se posadil na volnou židli a vyčkával. Šéfredaktor seděl za
svým rozložitým stolem a Markovy desky měl položené před sebou. Zavřené. Prsty
mu poněkud nervózně bubnovaly do desky stolu. „Co to sakra má být?“ zeptal se
polohlasem a aby nedošlo k omylu, píchl prstem do desek s výbušným
materiálem.
Marek pokrčil rameny. „Všechno, co o tom vím, sem vám tam sepsal.“
„Tohle nemůžeme pustit ven,“ zavrtěl šéf hlavou.
Marek ztuhl. Doufal ve velmi slušný honorář. „Ale, šéfe…“
„Mlč,“ skočil mu šéfredaktor do řeči. „A nech mě chvíli
přemýšlet.“
„Zavolals policajtům?“ zeptal se po chvíli.
„Jo, jasně. Na stopadesátosmičku. Z budky na Lesné. Nechtěl
sem volat z centra, je to tam samá kamera. Tak sem zajel na Lesnou. Na tom
sídlišti by žádná být neměla.“
„Chytrý. Kdy?“
„Asi ve 3:40.“
„Cos jim řekl?“
„Že sem na tý adrese slyšel střelbu.“
„Představil ses jim?“
Tak hloupou otázku Marek neuznal za hodnou odpovědi, jen se na
šéfa s lehkou výčitkou v očích podíval.
„Jasně, že ne,“ mávl šéfredaktor netrpělivě rukou. „Přijeli tam?“
„Netuším, vracel sem se jinudy.“
„Rozumný. To se stejně brzy dozvíme,“ pokrčil rameny. „Zametl jsi
stopy moc hezky, Koudelko. Akorát, že je to celý úplně na hovno.“
Marek ztuhl a zamračil se, čekal spíš pochvalu.
Šéfredaktor jeho nevoli ignoroval. „Vypadá to, že jsme jediní, kdo
má fotky. Když je otiskneme, přijdou se okamžitě zeptat, kde jsme k nim
přišli. Co jim mám říct, až se mi sem nastěhuje parta vyšetřovatelů? A to si
piš, že kolem toho bude pořádnej mazec. Rituální vražda malý holky, to už tady hezky
dlouho nebylo… Vlastně si na nic takového vůbec nevzpomínám…“
„Kurva,“ uklouzlo Markovi. „To mi nějak nedocvaklo. Byl sem
utahanej a nevyspalej…,“ dodal na svou omluvu.
„Hmmm,“ odpověděl šéfredaktor nepřítomně. Oči mu těkaly, jak
přemýšlel. „Otiskneme to, Marku,“ rozhodl se po chvíli. „Budeš mít fotky, budeš
mít svůj případ. Ale když budu muset, předhodím tě policajtům. Neudělals nic
nezákonnýho, dělals jenom svou práci. Když bude nejhůř, náš právník tě podrží.
Ale budeš to mít sakra nepříjemný, počítej s tím, že po tobě půjdou, budou
se ti rejpat v životě, dokud nenajdou někoho jinýho, komu by se věnovali.
Chceš do toho jít?“
„Chci,“ odpověděl Marek bez přemýšlení.
„Dobře,“ přikývl šéf. Jinou odpověď ani nečekal. Jestli někdo z
jeho reportérů naprosto postrádal pud sebezáchovy, byl to právě Koudelka. Předpokládal,
že na to jednou doplatí, že se zničí nebo ho zavřou nebo mu někdo ublíží, ale
dokud pro něj psal, a že psal dobře, bylo mu to srdečně jedno. Až nebude Marek,
bude pro něj tu špinavou práci dělat někdo jiný. Jak se říká, lidí je plná řiť…
„Teď se seber a táhni domů,“ pokračoval nahlas. „Vyspi se a buď
tak hodnej, vykoupej se. Otřesně smrdíš. Je úterý, uzávěrku máme ve čtvrtek.
Zítra ráno mi přineseš první nástřel článku. Během dne to doladíme.“
Marek se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Jasně, šéfe. Ale
potřeboval bych k psaní toho textu aspoň nějaký fakta.“
„A máš nějaký?“ opáčil šéf.
Marek zavrtěl hlavou.
Šéf teatrálně ukázal prázdné dlaně. „Jak vidíš, já taky ne. Tak si
je prostě vymysli. Vycucej si něco z prstu. Jestli něco včas zjistíme,
upravíš to. Jestli ne, pustíme to ven tak jako tak. Víš přece, jak se tahle hra
hraje. Toto neskončí za pár týdnů, bude čas se s tím vyblbnout a upřesnit
to. Když to bude nutné. Hlavně když se to bude dobře prodávat. Škodnej na tom
nebudeš, to ti můžu slíbit.“
To byla věta, kterou chtěl Marek slyšet. Zvedl se a chystal se
k odchodu. Byl ve dveřích, když ho ještě zarazil šéfův ostrý hlas. „Jo, a
s nikým o tom zatím nemluv.“
„Ani s Mar…“
„S nikým! Naprosto s nikým! A to myslím naprosto vážně,
Koudelko. Do zveřejnění prvního článku o tom víme jenom my dva. Rozumíme si?“
„Jistě,“ přikývl Marek a odešel z šéfovy kanceláře.
X
Mířil ke svému stolu vypnout počítač, umýt hrnek od kávy a sebrat
svých pár věcí, když do redakce vstoupila Marta, dvaadvacetiletá drobná
brunetka se zářivě zelenýma očima. V jejich týdeníku měla na starosti inzerci a
drby z prostředí společenské smetánky.
Navzdory časné hodině byla svěží jako ranní rosa, usměvavá jako
květnové sluníčko a půvabná jako obrázek. Bílá kšiltovka s vzadu
protaženým ohonem černých vlasů jí dodával zvláštně rozpustilý a uličnický výraz.
Pro ty zelené oči a nepoddajné havraní vlasy jí někteří spolužáci
na ekonomce říkali Harry Potter v sukni, ale upřímně, byly to jediné dvě věci, které
měli společné. Harry byl tuctový kluk, ona krásná dívka. Když chtěl Harry někoho
ovládnout, potřeboval k tomu hůlku. Martě k tomu stačily její velké zelené
oči. Když chtěla, cvičila se svými hormony zmítanými spolužáky, že by to ani David
Copperfield lépe nesvedl. Pravda, někdy si vypomohla krátkou sukní nebo tričkem
sotva po pupík, ale který kouzelník si někdy nevypomohl nějakým trikem…
Strašně ráda tančila, hlavně street dance. Od čtrnácti let
navštěvovala brněnskou taneční školu SD4U a spolu s ní se zúčastnila v roce
2007 soutěže Dancefloor Attack v Hradci Králové, kde skončili devátí.
Z tancování měla vysportovanou, pružnou postavu a vláčné pohyby. Chlapi po
ní šíleli, mohla mít, na koho by si vzpomněla, ale ona byla zamilovaná do Marka.
A to od první chvíle, kdy se potkali.
Byl to její čtvrtý partner. Všichni její kluci byli o dost starší
než ona, ale Marek v téhle kategorii suverénně vedl. Byl starší o celých patnáct
let.
V redakci ani v Martině okolí tomu nikdo moc nerozuměl, nechápal,
čím tu mladou krásnou holku ten starej omlácenej chlap tak přitahuje, ale Marek
to věděl. A nebyl na to nijak hrdý.
Ano, byl na svůj věk ve slušné kondici. Přestože už pár let po
kopcích jako profesionální strážce přírody nechodil, tehdy získanou fyzičku si pečlivě
udržoval. Posiloval ostatně i v kriminále, a protože tam na to měl dost
času, vyrobil si pěkně široká ramena. Ale to, čím některé dívky a ženy
přitahoval, měl v očích.
Viděla to tam Andrea, jeho bývalá žena, která to tam ostatně měla
vepsáno také, a zahlédla to tam i Marta, když se s ní před necelým rokem
po svém nástupu do redakce seznamoval.
I ona v jeho očích viděla stigma člověka, který už zabil a
který by zabíjel znovu, pokud by musel.
Marta byla ve svých vlastních očích šelma, divoká kočka. Byla
rychlá, mrštná, obratná, nebojácná. Měla drápy a zuby, ale zatím moc strachu
nenaháněla. Přestože už žena, byla ještě pořád spíše mládětem k pomazlení,
kotětem, které se blaženě rozvrní, kdykoliv mu někdo položí dlaň na záda.
Kdežto Marek byl proti ní už zralý lovec. Vlk samotář, jenž
ochutnal lidskou krev. Starý zkušený zabiják, který mladinké nezkušené šelmičce
naháněl hrůzu a zároveň jí tím nesmírně imponoval. Vnímala jeho sílu a kdesi uvnitř
skrytou tvrdost a nelítostnost a sevřena v jeho náručí se cítila zcela v bezpečí
a chráněná před celým světem a přede všemi. Kromě Marka samého.
Bála se ho, ale moc ráda se s ním milovala. Byl k ní vždy
něžný a milý, nikdy jí vědomě neublížil. Ale přesto, kdykoliv cítila na krku
jeho tvrdé rty, rozechvěla se iracionálním strachem, že jí prokousne hrdlo.
Její strach ji však vzrušoval a líbilo se jí to o to víc. Měla ráda adrenalin
v krvi.
Po úvodním opatrném oťukávání, oba byli tehdy v redakci
nováčky, se sblížili velmi rychle a posledních sedm měsíců spolu žili v Markově
malém bytě na Kamenném vrchu. Zatím jim to klapalo. Víceméně.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Marek a vyrobil na tváři co nejpříjemnější
úsměv. Nikdo nemusel vědět, že to mezi nimi zaskřípalo.
„Dobré ranko,“ oplatila mu úsměv. Na rozdíl od něj se do úsměvu
nenutila, ten její působil zcela přirozeně a spontánně. Zjevně se rozhodla na
tu noc zapomenout. Přistoupila k němu a nenuceně ho políbila na neoholenou
tvář. Lehké nakrčení nosíku mu signalizovalo, že asi po probdělé noci skutečně
smrdí. „Ty už zase odcházíš pryč?“ zeptala se překvapeně, když si všimla, že se
balí.
„Jo, jdu domů, dneska už mám odpracováno. Šebela mě poslal se vyspat.
A vykoupat,“ mrkl na ni. Za jeho zády se někdo nepříjemně zasmál. Nevšímal si
toho. Byl solitér a v redakci se s nikým kromě Marty nepřátelil. Vlastně
se nepřátelil téměř s nikým. Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal. „Přijdeš
dneska domů brzy? Chci se ti nějak omluvit za tu pitomou noc…“
Pozvedla obočí a rychle si v duchu promítla svůj dnešní
program. „V pět? Ale pomůžeš mi s jedním rozhovorem…“
„V pět,“ odpověděl a pohladil ji po tváři. „A pomůžu ti rád.“ Zářivě
se na něj usmála, stoupla si na špičky a políbila ho na rty. „Nevydržím to dneska
tady,“ zašeptala, natáhla se mu k uchu a velmi detailně mu šeptem vysvětlila,
proč přesně to tam dneska nevydrží.
Marek zrudl a Martě zaplály v očích zlomyslné veselé jiskřičky.
Marek jí to bezstarostné veselí nesmírně záviděl…
X
Měl sice snahu
začít pracovat na svém článku hned po návratu domů, aby to měl z krku a
nemusel se tím později už zabývat, a hlavně, aby mohl aspoň pro dnešek vypudit
z hlavy všechnu tu hrůzu, ale nešlo mu to. Byl příliš unavený a vůbec mu
to nemyslelo. Po dvaceti minutách, kdy nebyl schopen napsat dvě souvislé a
hlavně smysluplné věty, to vzdal.
Osprchoval se, oholil se a šel si lehnout.
Vzbudil se asi ve
dvě hodiny odpoledne. Přesněji řečeno, asi ve dvě odpoledne vylezl z postele,
protože vzbudil se za to dopoledne hned několikrát.
Nespal dobře. Byl bílý den, závěsy propouštěly hodně světla, zvenku
se ozývala spousta rušivých zvuků, stupačkami se šířily ruchy z celého
paneláku, slyšel spláchnutí v každém patře, a navíc se mu hlavou stále
honily příšerné obrazy, ale bylo to lepší jak nic.
Najedl se, opláchl se ve studené vodě a pustil se znovu do práce.
Stále to ale šlo hodně ztuha. Byl zvyklý ve svém psaní
improvizovat a fabulovat, to bylo první, co ho v této redakci naučili, ale
zoufale mu chyběla alespoň ta nejzákladnější fakta. Něco, od čeho by se mohl
odrazit. Ačkoliv se zpočátku zařekl, že se na otřesné noční fotky už pokud
možno nikdy v životě nepodívá, nakonec to udělat musel.
Nalil si panáka slivovice, obrnil se a pečlivě si všechny
v noci pořízené snímky prohlédl. A u jednoho z nich konečně dostal
nápad, na čem by ten text mohl postavit.
Asi hodinu a půl psal, škrtal, mazal a znovu psal, až měl hotový
článek. Byl docela krátký, ale byl s ním vnitřně spokojený. Uložil si
text, na flashdisk udělal kopii, kterou zítra ráno vezme Šebelovi, vypnul
počítač a vyrazil na nákupy. Teď už chtěl myslet doopravdy jen na Martu, ne na
práci.
X
„Slíbil jsi, že
mi pomůžeš s rozhovorem,“ řekla Marta, když si po romantické večeři při
svíčkách a po neméně romantickém milování v ložnici spolu vlezli do vany
se spoustou pěny a popíjeli tam druhou láhev výtečného růžového vína.
„Nezapomněl,“
usmál se Marek. „Čekal sem, až s tím začneš sama, nechtělo se mi kazit tím
hezký večer.“
„A mně se snad chce?“ ušklíbla se Marta otráveně. „Ale musím to
ráno odevzdat,“ povzdechla si.
„Rozumím,“ přikývl Marek s pochopením. „A s kým ten
rozhovor má být?“
„Ále, s
Bureškou…,“ opáčila otráveně a obrátila oči v sloup.
„S tou zpěvačkou?
S Ilonou Burešovou?“
„No jo. Nemůžu ji
vystát, krávu. Ale šéf si myslí, že se dobře prodává.“
„A pročs jí
prostě nezavolala?“
„Máš mě za blbku?“
naježila se Marta. „Volala jsem jí třikrát. Ale nebere mi to… Možná se zase
někde léčí…“
„Nebo ti to
nebere, protože je naštvaná kvůli tomu, cos o ní napsala minule,“ zašklebil se
Marek. „A předminule,“ dodal potměšile.
„Možná,“ trhla Marta
trochu podrážděně mokrými rameny. „Nevím, co se diví. Když mi sama poslala
fotky z dovolené u moře, kde jí špeky lezou z plavek a vypadá na nich
jak oteklej vorvaň v bikinách, tak co čekala, že napíšu? Že jí to na těch
fotkách moc sluší? Když nemá sama soudnost, já ji šetřit nebudu! Krávu!“
ulevila si rozhořčeně.
Marek se zasmál.
„Ale že vypadá jako oteklej vorvaň v bikinách, tos tam přece nenapsala? Nebo si
to už správně nepamatuju?“
„Ne,“ uculila se
Marta. „Takhle doslova ne. Ale přiznávám, že něco hodně, hodně podobného jsem
tam asi napsala…,“ řekla tenkým hláskem a zatvářila se jako neviňátko. Zmlkla a
zahleděla se zkoumavě Markovi do očí. Chvíli se na sebe dívali a výraz ve tváři
se jim měnil. Zrychlil se jim dech.
„Máš ještě chuť
na víno?“ špitla Marta.
„Mám hlavně chuť
na tebe,“ opáčil Marek s úsměvem. „Strašnou. A víno bych si dal k tobě,“ dodal.
„Tak prosím,
pane, podává se růžové,“ řekla dívka, vyloupla se z husté pěny, posadila
se na hranu vany, trochu se zaklonila a vypjala hrudník. Vzala skleničku
s vínem a nalila si trochu nahoru nad pravé ňadro. Pramínky růžové tekutiny
stékaly různými potůčky po oblině jejího pružného prsu a všechny se setkávaly
na bradavce, odkud skapávaly dívce na bříško.
„Takové
plýtvání,“ utrousil Marek, klekl si mezi její kolena a vzal bradavku, tvrdou
jako nezralá oliva, do úst a pečlivě z ní všechno víno vysál a slízal. Marta
si podala láhev a naservírovala Markovi i druhé ňadro. Ten si je přidržel dlaněmi
a snažil se, aby ani kapka nepřišla nazmar. Nebylo to snadné, protože dívčin
hrudník se zvedal stále rychleji a stále výš.
Aniž se přestal mazlit s jejím ňadrem, zvedl oči a podíval se
Martě do tváře. Měla zvrácenou hlavu, přivřené oči, skousnutý spodní ret a líce
jí žhnuly. Marek se usmál. „Teď bych si dal i dezert,“ zašeptal a přejel dívce
nehty přes bříško až do hladce vyholeného klína. Zasténala, ale zareagovala správně.
Zaklonila se ještě víc a zbytek vína si pomalu lila na pupík.
Marek ponořil hlavu mezi její stehna a přisál rty hladově rty do míst, kam
všechno to víno stékalo. Netrvalo dlouho a dívka se celá napjala a vykřikla. Její
břišní svaly se zaťaly a vyrýsovaly pod hladkou kůží, tancem vytrénované štíhlé
nohy drtily Markovu hlavu a sladkokyselá chuť vína se v jeho ústech
smísila s explodující hořkoslanou chutí jejího mladého vzrušeného těla…
Seděli pořád ve vaně, tentokrát ale byla Marta usazená mezi
Markovými stehny a opírala se o něj zády. Hrála si zamyšleně s pramínkem
mokrých vlasů, namotávala jej na prst a zase ho natahovala. Bylo zřejmé, že o
něčem přemýšlí. „Marku?“ ozvala se o pár minut konečně.
„Ano?“ zareagoval
Marek. Bradu měl opřenou o její rameno a přemáhal spánek. Šel by si už rád
lehnout, ale bylo mu tak příjemně, že se mu nechtělo ani pohnout.
„Na čem jsi to
vlastně v noci pracoval?“
Marek ztuhl a líce
se mu zavlnily, jak zaťal zuby. Během okamžiku bylo všechno to hrozné zpět.
Kouzlo romantického večera se vytratilo a zůstala jen pachuť. „Nezlob se,
nesmím o tom zatím s nikým mluvit,“ řekl omluvně a velmi si dával záležet
na tom, aby v jeho hlase nebylo slyšet ani stín jeho rozladění. Martina
záda se přesto nesouhlasně napnula. „Ale no tak, miláčku,“ zabručel chlácholivě.
„Nedělej mi to ještě těžší a vydrž do soboty. Prosím… Potom ti všechno povím. Ale
věř mi, není o co stát…“
Marta to chvíli
vstřebávala. „Tak jo,“ hodila to za hlavu s lehkostí, kterou jí Marek
záviděl. „Ale když už pracujeme,“ uchichtla se a zatahala ho rozverně za penis,
„pomůžeš mi teď s tou Bureškou? Já ten rozhovor musím udělat, kdyby
trakače padaly, Šebela se v tom smyslu vyjádřil dost jednoznačně…“
„To víš, že jo,“
byl Marek rád, že změnili téma. „Ale jak by to mělo pro paní zpěvačku vyznít?
Bude chytrá, hloupá, namyšlená, opilá?“
„To nechám na
tobě, učili nás, že rozhovory jsou nejlepší, když jsou spontánní,“ vyprskla
Marta se smíchem.
„Dobře, když
spontánně, tak spontánně. Tak mi, slečno redaktorko, zavolejte, uděláme spolu hezký,
velký a spontánní rozhovor,“ odpověděl Marek. „A hlavně dejte pryč tu ruku,
rozptylujete mne,“ plácl ji po paži, která si pod vodou pořád hrála s jeho
údem.
„Jsi můj miláček
největší!“ vykřikla Marta, vyskočila z vany a bez ohledu na loužičky vody,
které všude za sebou zanechávala, odběhla nahá do pokoje. Během chvilky byla
zpět i s malým diktafonem. Vklouzla zpátky do chladnoucí vody, uvelebila
se proti Markovi a zapnutý přístroj mu přistrčila před obličej: „Dobrý den,
paní Burešová. Povězte našim čtenářům, myslíte si, že v letošním Zlatém
slavíkovi skončíte opět až dvacátá osmá? Nebo ještě hůř? A budou ty vaše výsledky
letos stejně zmanipulované jako loni?“
X
Bestie v lidské kůži umučila osmiletou školačku
(mako) – Osmiletá Kristýnka byla dívenka
jako každá jiná v tomto věku. Veselá, hezká, bezstarostná, hravá, zvídavá.
I když zvídavější byla možná víc než jiná osmiletá děvčata.
Velmi ji zajímala
příroda, navštěvovala turistický kroužek, ve škole chodila pomáhat paní učitelce
třídit exponáty do přírodopisného kabinetu. Možná, že právě tam našla inspiraci
pro svého koníčka. Koníčka pro dívku jejího věku možná poněkud neobvyklého.
Osmiletá Kristýnka totiž propadla sbírání motýlů.
Celé letošní prázdniny strávila dívka u babičky na
venkově, kde pobíhala se síťkou po louce a lovila motýlky. Od bělásků a žluťásků,
přes modrásky až po různé babočky a okáče. Někdy zkoušela po večerech chytat i
můry, ale ty ji tolik nebavily. Měla ráda motýlky barevné.
Ulovené motýlky pak připichovala špendlíky
s barevnými hlavičkami, ty vybírala tak, aby jejich barvy ladily
s barvami motýlků, k malým kostkám z polystyrenu, které si v dědečkově
dílně sama vyřezala, a skládala si je do velké ploché krabice. Časem v tom
získala takovou praxi, že se jí dařilo motýlky připíchnut tak obratně, že jim
vůbec nepoškodila jemnou malbu na křídlech. Napíchnutí motýlci se sice ještě
nějakou dobu kroutili a svíjeli, ale po čase všichni znehybněli a stali se
součástí její krásné sbírky.
Je nesmírně krutou ironií osudu, že sama Kristýnka
nakonec skončila jako takový napíchnutý exponát…
Dosud neznámý pachatel ji zatím neznámo kdy a kde unesl,
zatáhl do sklepení rozestavěného činžovního domu a tam ji donutil projít
peklem.
Jak jinak totiž
říct tomu, že ji zaživa přibil nahou na dřevěný kříž a pak ji dlouhé hodiny
mučil a znásilňoval, aby ji nakonec vykuchal a podřízl jako velikonoční jehně?
Nechce se vůbec věřit, že by k něčemu tak
barbarskému, běžnému chápání se vymykajícímu, mohlo dojít v dnešní době a
uprostřed velkého českého města, ale stalo se. Stalo se v noci na úterý u
nás v Brně.
Dosud není znám motiv tohoto otřesného činu, zatím vše
nasvědčuje tomu, že se nešťastná Kristýnka stala náhodnou obětí duševně chorého
maniaka. Vždyť kdo jiný by byl něčeho tak hrůzného, bezdůvodného a nesmyslného schopen?
Asi nikoho nepřekvapí, že matka Kristýny se nervově
zhroutila a je momentálně hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení bohunické
nemocnice. Otec, soukromý podnikatel, je odhodlán udělat vše pro to, aby byl
pachatel co nejdříve dopaden. Uvažuje dokonce o vypsání značné finanční odměny za
každou informaci, která povede k dopadení pachatele. Myšlenka, že by případ
mohl jakkoliv souviset s jeho podnikáním, se zatím nikterak nepotvrdila.
Naše redakce bude tento bezprecedentní případ samozřejmě nadále
sledovat a bude své čtenáře pravidelně seznamovat s aktuálním stavem.
Šéfredaktor zvedl
oči od papíru s Markovým textem a upřel je na autora. „To ujde,“ prohodil,
ale Marek byl spokojený. Šebela málokdy chválil a tohle byla rozhodně pochvala.
„Přidáme k tomu dvě pěkné fotky, a pokud se nic nezmění, půjde to
v tomto čísle takhle ven.“
„Díky, šéfe. Mám
na tom pokračovat?“
„Samozřejmě.
Nemáš teď rozdělaného nic akutního, tak se tomu věnuj naplno. Máš představu,
jak dál?“
„Jo. Chci dneska zajít
na kriminálku za kamarádem.“
„Zatím to ven
nepustili, hlídám to,“ řekl šéf varovně.
„Ale my o tom
víme, ne? Stejně se to dřív či později provalí. Mohl bych je zkusit trochu
popostrčit.“
„Dostaneš od nich
přes pazoury,“ konstatoval Šebela nevzrušeně.
„Možná. Ale sám
ste říkal, že jak to vyjde, máme je tady nastěhovaný. Když to na ně vybalím
rovnou, ušetříme si několik dní.“
Šebela se na něj
zkoumavě podíval. „Nemáš v rodině nějaké Japonce?“
Marek se zatvářil
zmateně. „Ne. Proč?“
„Že jsi tak hr do
sebevraždy.“
Marek se nad tím
krátce zamyslel. „Myslím, že by to mohlo vyjít, šéfe.“
„Dobrá, je to
tvůj krk, bránit ti rozhodně nebudu.“
„Díky. Možná budu
mít nějaký provozní výdaje…“ nadhodil Marek.
„Myslíš na kafe nějakému
policajtovi?“ ušklíbl se šéf. „Jistě, to ti proplatím. Ale buď tak hodný, utrácej
s rozumem, ano?“
X
